(Hospodářské noviny)

Návrh daňové reformy vyprovokoval širokou debatu o tom, kdo na ní vydělá a kdo naopak. Úvahy jsou to bezpochyby oprávněné, nemělo by se při nich však zapomínat na kontext.

V první řadě to znamená propočítávat navrhované změny s ohledem na reálnou strukturu domácností a jejich celkových příjmů - neulpívat tedy pouze na nominálních sazbách a neulétávat do výšin, které se týkají jen nepatrných zlomků populace. Dále je důležité všímat si toho, zda a jak reforma změní způsob přerozdělování v zemi. A konečně za třetí je nutné klást si otázku, jaké budou mít uvažované reformy dopad na jednotlivé segmenty společnosti. Speciálně pak na "střední třídu", o níž se začíná hovořit jako o oběti, která má reformu zaplatit.

Spíše bohatí než bezdětní

Vezměme to popořádku. Vzhledem k odpočtům se skutečně placená daň z příjmů fyzických osob v průměru pohybuje pod nejnižší uplatňovanou sazbou 12 procent. V důsledku změn zavedených v posledních letech zřejmě v zaměstnaneckých domácnostech poklesla pod deset procent jejich pracovních příjmů.

Navrhovaná reforma by tedy mohla přinést její další snížení o jeden až dva procentní body. Rozdělíme-li domácností na desetiny od nejnižšího k nejvyššímu hrubému příjmu, pak úspora na dani se dotkne příjmů na všech úrovních.

Zatímco v absolutním vyjádření tato úspora roste, v poměru ke zdaňovaným příjmům naopak klesá, takže progresivita zdanění se nemění. Jinými slovy: zatímco desetina domácností s nejnižšími příjmy nebude už platit daně žádné, podíl připadající na jejich nejvyšší desetinu může přesáhnout hranici 40 procent vybrané daně.

Daňová soustava se svými sazbami a odpočty, které kombinují koruny a procenta, nenabízí jednoduchou odpověď, zda v tom či onom uspořádání jde více o solidaritu bohatých s chudými, anebo o solidaritu domácností bezdětných s rodinami s dětmi. Průmět do reálné struktury domácností a jejich příjmů ale ukazuje, že ve struktuře zdanění váha příjmu daleko převažuje nad vahou počtu dětí. Jinak řečeno: přerozdělovací toky od vyšších příjmových skupin k nižším jsou mohutnější než od bezdětných domácností k rodinám s různým počtem dětí.

Navrhovaná reforma přitom posiluje "rodinný" rozměr daně a poněkud oslabuje její rozměr "příjmový".

Věčná otázka: Kde je střed?

Celkově lze říci, že malá změna daně se sice projeví v peněženkách občanů, neovlivní však relace v rozdělení rodinných příjmů. To se týká i středních vrstev, jejichž vymezení ovšem vůbec není jednoznačné.

Tak například ekonom Steven Pressman si střední třídu definoval jako kategorii domácností s příjmem mezi 75 a 125 procenty příjmu přepočteného podle metodiky OECD. Podle takové definice by u nás ke střední třídě patřila polovina populace (tak početná už je jen ve Švédsku, v jiných "středostavovských zemích" pak výrazně méně), přičemž třetina by dokonce patřila ke třídě vyšší.

Je jasné, že takový výsledek vypovídá více o příjmové nerovnosti než o čemkoli jiném.

Kdo získá a kdo neprodělá

Příjmová lokalizace střední třídy záleží na sociálně ekonomickém kontextu - na kupní síle průměrného příjmu, rozsahu veřejných služeb, očekáváních spojených s vyspělostí společnosti. Výzkumy ukázaly, že ke střední třídě se u nás hlásí lidé s vyšším příjmem (v relaci k průměru) než například v Německu. Nicméně ať umístíme střední třídu na příjmovém žebříčku kamkoli, neměla by být navrhovanou úpravou znevýhodněna.

Domácnosti samostatných a drobných podnikatelů by přitom na nové úpravě vydělaly výrazně více než zaměstnanci. V současné době totiž platí v porovnání se zaměstnanci vyšší daně, avšak podstatně nižší pojistné, takže kalkulace ze "superhrubé mzdy" je zvýhodní.