V červnu vyšlo poslední číslo Učitelských listů - jejich šéfredaktorka Jana Hrubá se rozhodla odejít do zaslouženého důchodu. Učitelské listy byly v celém porevolučním období tribunou aktivních učitelů, kteří toužili po změně. S jejich odchodem se uzavírá jedna etapa v polistopadovém vývoji českého školství. Janu Hrubou jsme požádali o rekapitulaci tohoto období.
* Tak začneme pěkně od začátku. Kde Vás zastihla revoluce?
Revoluce mě zastihla ve škole. Učila jsem od svých osmnácti let postupně na několika základních školách v Praze 4 a v Praze 5 češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Se situací ve škole jsem kromě tehdejší sešněrované atmosféry nebyla spokojená také proto, že jsem měla pocit, že nejsem schopna poskytnout dětem všechno, co by měly dostat. A dělala jsem opravdu všechno možné, například se mi podařilo docílit toho, že si děti chodily pro dobrovolné domácí úkoly na pravopisné jevy, které jim nešly v diktátu. A přitom jsem viděla, že neznalosti dohnat nejde, když člověk musel pořád probírat předimenzované učivo dál a dál. Pak přišel rok 1989 a já jsem si řekla: „Tak a teď s tím školstvím konečně můžeme něco udělat a já musím být u toho“. A začala jsem hledat lidi, kteří měli z kantořiny stejný pocit. To byla doba, kdy se lepily vývěsky na obchody, nebyly informace, nefungovaly žádné informační kanály. No a skutečně se mi podařilo najít letáček a začala jsem chodit na setkání Pedagogického svazu. Měla to být organizace na principu pedagogické komory, která by mohla vyjednávat s ministerstvemškolství. Pamatuji si, že jsme zasedali každý týden. Kromě Pedagogického svazu vznikly desítky dalších pedagogických organizací a také Pedagogická unie. Ovšem místo toho, aby se úsilí spojovalo, začalo se drobit podle předmětů a stupňů vzdělávání. Každý si prosazoval své zájmy. (Ke spojování pedagogických iniciativ pak došlo, ale až s téměř desetiletým zpožděním.) Pedagogický svaz se nakonec rozpadl, ale já jsem mezitím našla v novinách jinou zprávičku a v Muzeu J. A. Komenského poznala lidi z budoucího PAU a NEMES.
* Co je to NEMES?
NEMES je Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání. Jejími členy byli kromě pedagogů i psychologové, architekti, ekonomové a měla také sekci učitelů z praxe. Cílem NEMES bylo vypracovat návrh transformace českého školství. Tento návrh vznikal jako skutečně kolektivní dílo. Pracovalo se ve skupinách, každá skupina měla za úkol rozpracovat konkrétní problém. Tenkrát vzniklo šest různých návrhů transformace školství, žádný ale nebyl přijat - ani návrh NEMES. Řada myšlenek z návrhu NEMES se však později objevila v zákonech a vývoj systému jde směrem k trendům, které v něm byly popsány (rekapitulace viz Učitelské listy 10/2007/08). To bylo jistě dáno také tím, že návrh byl založen nejen na domácích, ale také na zahraničních zkušenostech. Práce NEMES byla důležitá, protože došlo ke zformulování cílů české transformace. V návrhu se objevila řada důležitých myšlenek. Hlavní myšlenkou však byla změna přístupu k dítěti. Sekce aktivních učitelů, kteří byli přizváni ke spolupráci na návrhu, se v průběhu práce od NEMES odštěpila a vzniklo občanské sdružení Přátelé angažovaného učení (PAU).
* Proč k odštěpení došlo?
Učitelé zastoupení v NEMES si čím dál zřetelněji uvědomovali, že především je potřeba měnit výuku a klima ve třídách.
* V tom panovala mezi členy PAU shoda?
Ano. Standa Červenka, který byl vlastně zakladatelem PAU, mi věnoval svoji tehdejší korespondenci. Byly tam desítky dopisů od učitelů z celé republiky, kteří měli pocit, že by se „s tím učením mělo něco udělat“. PAU se začalo scházet dvakrát ročně. První schůzky probíhaly v Kroměříži v Domově mládeže. Začali jsme si vyměňovat zkušenosti a posilovat se v tom, co je potřeba dělat. Velmi rychle začalo vzájemné vzdělávání, protože jsme cítili, že je potřebujeme, a začaly se organizovat dílny. Na začátku jsme vůbec nevěděli, jak taková dílna vypadá. Pamatuji si, jak Miluše Havlínová pozvala nějaké Američanky, které nás učily dělat dílny. Postupně začalo jezdit na PAU čím dál tím více učitelů, akce začaly být pro hostitelské školy organizačně velmi náročné. Po letech se také začala účast na akcích obměňovat. Ti, co tam byli od začátku, už měli pocit, že všechno umějí, že už jim to nic nedává, a začali jezdit noví. Ti začínají zase od začátku.
* V čem bylo PAU důležité?
Na začátku bylo nejdůležitější, že se lidé posilovali ve svých postojích. Že mohli být pohromadě s kolegy, kteří o škole přemýšlejí stejně a také se domnívají, že je třeba změnit výuku a změnit vztah k dětem. Bylo to důležité proto, že tito lidé byli zpravidla ve svých pedagogických sborech se svými názory osamoceni a tady se utvrzovali v tom, že jdou správným směrem. Velmi důležitá byla samozřejmě také výměna zkušeností, kdy učitelé zkoušeli nové metody a informovali se vzájemně o svých úspěších a nezdarech. Hodně věcí jsme se v té době učili víceméně svépomocí.
* Vyvíjely se za těch 15 let nějak priority PAU?
Základní směr zůstal stejný, ale priority organizace se mírně měnily podle toho, jaká skupina lidí byla právě ve vedení. Na začátku se pozornost PAU plně zaměřila na výuku. Pak přišli lidé, kteří chtěli ovlivňovat vzdělávací politiku a snažili se o uzákonění takových norem, které umožní učitelům učit po svém. Považuji za důležité zdůraznit, že PAU nikdy nechtělo učitelům jakékoli metody či pedagogické přístupy předepisovat či nutit. Chtělo jen vytvořit podmínky pro to, aby učitelé, kteří chtěli, mohli legálně učit jinak. Protože to při těch starých osnovách nešlo. V této době se začaly připomínkovat zákony, PAU získalo zastoupení v různých radách a podobně. Teď už je vybojováno a nová generace, která vede PAU v současné době, klade zase větší důraz na změny ve vlastní výuce, na výměnu zkušeností. Řada původních členů PAU se stala lektory a realizuje se tímto způsobem, někteří ovšem také vyhořeli nebo narazili, protože ohrožovali svou aktivitou své okolí. To období bylo těžké, ale velice zajímavé. Moc ráda bych zdokumentovala osudy a životní příběhy některých špičkových kolegů. Také mám doma spoustu dokumentů z činnosti pedagogických iniciativ, které bych ráda zpracovala.
* Říkala jste, že po čase došlo i na spojování pedagogických organizací...
Ke spojování sil došlo až po letech se vznikem Stálé konference asociací ve vzdělávání. SKAV založilo 6 organizací, kromě PAU a NEMES to byla ještě Asociace předškolního vzdělávání, Asociace ředitelů ZŠ, Asociace pedagogů ZŠ a Asociace waldorfských škol. Postupně se přidávaly další a další. Dnes už představuje SKAV důležitou platformu téměř dvaceti organizací.
* V čem vidíte jeho hlavní význam?
V roli hlídacího psa. Je hodně důležité, aby zde byla organizace, která soustavně sleduje produkci dokumentů ministerstva a vyjadřuje se k nim. Významné jsou i Kulaté stoly ke vzdělávací politice, které umožňují diskutovat aktuální témata. Poskytují příležitost k diskusi s decizní sférou - ta zde předtím nebyla, a hlavně pedagogům umožňují zcela svobodnou výměnu názorů.
* Dosud jsme mluvily o práci organizací, na které jste se významně podílela, ale úplně jsme zapomněly na Učitelské listy. Jak a proč vznikly a jakou měly úlohu?
Učitelské listy vznikly v roce 1993. Já jsem vydávala zpravodaj pedagogických iniciativ od roku 1990, ale pořád jsem zůstávala ve škole. Časem ale bylo jasné, že to při škole dělat nelze, potřebovala jsem se setkávat s lidmi, jezdit do škol, chodit na tiskovky. Na výzvu přátel jsem se rozhodla, že zkusím jít na volnou nohu. První dva roky mě živil manžel. Postupně jsme rozjeli inzertní přílohu a začali vydávat a také distribuovat knihy. Učitelské listy jako „měsíčník pro příznivce změn“ poskytovaly publikační prostor jak odborníkům, tak učitelům z praxe. Po celých 15 let byla jejich oporou kvalitní redakční rada, složená z předních osobností usilujících o transformaci vzdělávání. Postupně se kolem nich vytvořil okruh čtenářů a přispěvatelů, učitelé se naučili psát o svých zkušenostech a předávat si je. Vytvořilo se opravdové společenství podobně smýšlejících lidí a jsem ráda, že jsem mohla ta léta prožít mezi nimi.
* Jak nesli čtenáři zánik Učitelských listů?
Dostala jsem řadu krásných e-mailů a dopisů, kde nám čtenáři děkovali a vyjadřovali lítost nad tím, že Učitelské listy končí. Reakce čtenářů mě překvapila a udělala mi radost. Zachovali jsme proto alespoň Učitelské listy internetové.
* Podívejme se teď na výsledky toho všeho snažení: Do jaké míry se myšlenky a principy prosazované organizacemi, o kterých jsme mluvily, uchytily v českých školách?
Jejich nositeli byli a stále jsou spíše jednotlivci. Pokud ten jednotlivec je ředitel, zpravidla ovlivňuje celý sbor, ale často se stává, že když ředitel odejde, sbor se vrátí zpět ke starým způsobům. Myslím si, že je pořád hodně učitelů, kteří nechtějí změny, chtějí učit tak, jako se učilo před 30 lety. Myslím, že se udělala chyba v tom, že se změny daly do zákonů a do RVP povinně. Kdyby to zůstalo tak, aby kdo chce, mohl, bylo by to lepší. Ono by se to časem jistě rozšířilo. Povinné nařízení vzbudilo odpor. A to i u kantorů, kteří by se byli přidali. Změnu by si vynutily děti. Když jsou třeba paralelní třídy a jedna kantorka s dětmi jezdí a dělá s nimi projekty, děti v té druhé třídě se začnou ptát, proč my nejezdíme, proč my neděláme takové zajímavé věci. Takhle to bylo náhlé a bez jakékoli motivační přípravy. Je důležité, aby byli učitelé o potřebě změn přesvědčeni. Pokud to kantor nevezme za své, žádný zákon nic doopravdy nezmění.
* Jaký je rozdíl mezi dnešní školou a školou, ze které jste odcházela na začátku 90. let?
Nejvíce se změnily první stupně a málotřídky. Tam jakmile vstoupíte, vidíte, že se tam něco dělá. Výrobky, výtvarné práce, výstupy z projektů... Je to jejich, oni si to zdobí, ukazují, co dokázali. Když přijdeme na střední školu, zpravidla nevidíme nic. Holé stěny, občas plakát na hřebíku. Je málo středních škol, kde by bylo vidět, že se v nich něco děje. Na prvním stupni zasáhly změny více lidí, protože tam je učitel sám. Když se rozhodne, že bude učit jinak, tak učí jinak. Na druhém stupni a na střední škole je to obtížnější, protože se to nedá dělat jednu hodinu tak a druhou hodinu jinak. Děti vnímají špatně, když mají každou hodinu jiný styl výuky. Takže tam je to věc ředitelů a dohody ve sboru. Ke sjednocování by měl přispět školní vzdělávací program, ovšem to nastane jen tam, kde to ředitel nedělá formálně.
* Já mám ale pocit, že v poslední době proti reformním změnám nevystupují ani tak učitelé, jako celá společnost. Objevují se stále silnější hlasy, že se děti ve škole nic nenaučí, že ve škole chybí kázeň a podobně.
Já myslím, že to je hodně věc rodičů. Řada ředitelů ztroskotala s projekty na tom, že si rodiče stěžovali, že se děti ve škole nic nenaučí, že si jenom hrají. Ve spoustě škol ztroskotalo na rodičích slovní hodnocení. Mnozí rodiče vyžadují školu, jakou měli sami. Oni sami projektové nebo kooperativní vyučování nezažili, a tak ho nechtějí ani pro své děti. Neberou ale v úvahu, že se od doby jejich školních let společnost hodně změnila. Tady se podle mého názoru vymstilo to, že neproběhla osvěta mezi rodiči, ale ani mezi učiteli. Kdyby se vysvětlilo, proč je potřebné výuku měnit, kdyby se ukázaly nějaké příklady dobré praxe a vše se podložilo výzkumem, který by prokázal efektivitu nových metod, mohlo všechno vypadat jinak. Nic z toho se neudělalo. Místo toho se vrhly masy nepřipravených a nemotivovaných učitelů do tvorby a teď už i realizace školních programů.
* Myslíte si, že ten odpor, se kterým se u veřejnosti setkáváme, je reakcí na reformu a její nešťastnou mediální propagaci, nebo na skutečný vývoj ve školách?
Myslím, že to i to. Kromě toho, že lidé reagují negativně na povinnost změny, které dobře nerozumějí, narážejí stále častěji na to, že se změnily děti. Děti mají všelijaké prostředky, které dříve nebyly, a učitelé si s tím nevědí rady. Nedávají si do souvislosti to, že když se dítě ve škole nudí, vymýšlí všelijaké hlouposti. Ono to samozřejmě není jednoduché. Děti teď mají takové možnosti získávání informací, že škola je proti tomu nudná. A o to nudnější je klasická výuka. Myslím, že zlepšení je možno docílit jedině posílením vnitřní motivace dětí, změnou způsobu výuky. A zdůrazňuji, že to bude obtížné. Ale jiná cesta podle mého názoru není. Tlakem se ničeho nedosáhne. Vzbudí jen ještě větší odpor. Ze škol není možné udělat káznice. To nejde, musí se hledat nějaký jiný způsob.
* Co by se mělo stát, aby se české školství nějak posunulo? Máte nějaká doporučení?
Už jsem mluvila o důsledcích nedostatečné osvěty. Ta se ale už podle mého názoru nedá dohnat, protože averze vůči reformě tady už je. Určitě je ale třeba zaplatit učitele. Nemyslím, že peníze jsou to hlavní, co situaci řeší, ale musí být součástí řešení, aby ve školách zůstávali kvalitní lidé a přicházeli tam noví. A je třeba učitelům poskytnout kvalitní přípravu, dobře je vzdělat. Zásadní je ale přístup vlády. Pokud nebude mít doopravdy vzdělání jako prioritu, nic se nestane. Naopak. Všechno se zformalizuje, zprofanuje. A vše bude jako teď stát jenom na iniciativě jednotlivců. Dosud žádná vláda vzdělávání jako svoji prioritu nepojala, to byly vždy jen předvolební řeči.
* Ale celkově jste co se týče budoucnosti českého školství spíše optimistická....
Jsem optimistická, protože vidím kolem sebe spoustu báječných lidí, kteří o něco usilují. Ale čekala jsem, že to bude rychlejší. V těch 90. letech jsem měla pocit, že všichni cítí to, co já. Teď už vím, že to není pravda. Jsem ale vděčná za těch 15 let, během kterých jsem poznala spoustu senzačních lidí, s kterými jsem mohla pracovat a usilovat o něco, co má smysl. To mi bude nejvíc chybět.
Jana Hrubá - vystudovala střední pedagogickou školu pro učitele národních škol a následně Pedagogickou fakultu UK. Učila přes 30 let na základních školách v Praze, působila i ve funkci ředitelky školy. Od roku 1993 byla šéfredaktorkou a vydavatelkou Učitelských listů. Dlouhodobě pracovala ve výborech PAU, NEMES a SKAV. Byla organizátorkou Kulatých stolů SKAV ke vzdělávací politice.