Hvězda Zelené knihy vzdělávání z pera stínového ministra školství Jiřího Havla sice zazářila, ale jako kometa zase rychle zapadla. Škoda, je v ní řada myšlenek, o kterých by rozhodně stálo diskutovat. ISEA se proto k Zelené knize ještě mnohokrát vrátí.

Jako obvykle se ukázalo, že je-li v nějakém reformním dokumentu byť je kraťoučká zmínka o školném, média se vrhnou výhradně na školné a ostatní, často stejně důležitá, ne-li důležitější témata ignorují. Ačkoli Hospodářské noviny v rámci daného prostoru otevřely celou škálu témat a hledaly styčné plochy s dnes již vládní Bílou knihou terciárního vzdělávání (její základ vznikl s podporou OSF v ISEA), další média se vrhla výhradně na zmínku o tzv. penalizačním školném.

Začneme tedy tam, kde média skončila a později se vrátíme k dalším aspektům Zelené knihy.

Každý pokus o částečné zpoplatnění studia na veřejných vysokých školách lze uvítat, přinejmenším proto, že nás postupně připravuje na zavedení školného, které s ohledem na vývoj poptávky po vysokoškolském vzdělání, rozpočtová omezení, před kterými díky stárnutí populace nestojíme jen my, ale celý vyspělý svět, a konečně s ohledem na vývoj ve světě a doporučení mezinárodních institucí, v blízké či vzdálenější budoucnosti zavedeno bude. Čím později to bude, tím hůře pro naše vysoké školy i ekonomiku.

Penalizační školné, se kterým nedávno přišel stínový ministr školství Jiří Havel, však ze všech zatím známých a u nás diskutovaných modelů finanční spoluúčasti nejméně splňuje ekonomické, sociální a zřejmě i psychologické požadavky, které se na finanční spoluúčast běžně kladou.

V nejobecnější rovině, jak plyne již z názvu Havlova návrhu, který se docela ujal, jde o jakýsi finanční trest, postih za to, že student neplní řádně studijní povinnosti. Správně nastavená finanční spoluúčast má být naopak vyjádřením skutečnosti, že vysokoškolské vzdělání je výhodná investice (stále ještě výhodnější pro jedince než pro společnost). Jinými slovy, studium na vysoké škole je třeba chápat jako realizaci investice s velmi vysokou individuální návratností. Je tedy ekonomicky a domnívám se, že i psychologicky správné, zavést takové školné, které bude vycházet z tohoto pojetí.

Penalizační školné tedy tím, že „trestá“ místo aby „motivovalo“ vytváří psychologicky méně příznivý vztah mezi školou a studentem než přímé nebo odložené školné, pokud ovšem školné je příjmem školy. Navíc, penalizační školné sice trestá studenty za to, že nestudují tak, jak mají, ale vůbec netrestá školy, které neposkytují dobré vzdělání, aniž nějak finančně motivuje dobré školy k tomu, aby poskytovaly ještě kvalitnější vzdělání. Prostě penalizační školné nevnáší do systému tolik potřebnou konkurenci. A to nechávám stranou, že by horší školy mohly účtovat penalizační školné za to, že jejich vyučující nezvládli výuku a studenty špatně připravili.

Další negativní stránku penalizačního školného vidím v tom, že zcela opomíjí sociální souvislosti. Přímé školné doprovázené efektivním systémem půjček a grantů a zejména pak odložené školné, v plné míře zachovává „investiční“ motivaci, ale současně poskytuje všem, zejména pak sociálně slabým studentům, možnost si na tuto investici výhodně vypůjčit, případně dostat grant, který může být vázán na studijní výsledky.Těžko si dokáži představit, že na penalizační školné budou existovat půjčky nebo slevy pro studenty pocházející z chudších poměrů.

Za situace, kdy existuje možnost účtovat studentům, kteří si prodlužují studium za zákonem stanovenou hranici, nevidím žádný pozitivní efekt penalizačního školného, snad kromě toho, že se ukázalo, že i opoziční ČSSD chápe, že zavedení školného bude muset být součástí vážně míněné reformy terciárního vzdělávání. To, že se vydala cestou penalizačního školného jen ukazuje, v jaké pasti se opozice ocitla tím, že prohlásila, že školné nezavede. Kdyby šla cestou labouristické vlády v Británii, podpořila by odložené školné, které žádné sociální bariéry nevytváří a pokud je příjmem školy, plní všechny motivační role jak vůči studentům, tak vůči školám.