Bílá kniha terciárního vzdělávání je dokument, na kterém v budově ministerstva školství pracují experti podporující zavedení školného. O několik pater výše sedí ministr Ondřej Liška (SZ) a dělá, že o jejich práci neví. Jako reprezentant Strany zelených musí dodržovat stranickou linii a odmítat zavedení poplatků za studium vysokých škol. Tento bod je ostatně i v programovém prohlášení vlády. Nicméně ODS a část KDU-ČSL se netají tím, že proti školnému nic nemají a dříve či později ho prosadí. Tým kolem sociologa Petra Matějů tak může dál pracovat na nejvhodnějším systému školného. K jeho zavedení podle představ ODS stejně dříve či později dojde.

 

 

Přestože se Bílá kniha bude prezentovat až v květnu, na veřejnost už prosákly první informace. Platit by se mělo maximálně třicet tisíc korun ročně. Tedy tolik, kolik je průměrný měsíční plat vysokoškoláka.

Student by mohl zaplatit přímo, nebo by si peníze vypůjčil. Splácet by začal s odkladem, a to až v době, kdy nastoupí do zaměstnání a dosáhne určité výše platu (například průměrné mzdy). Stát by proto garantoval speciální půjčky s nízkým úrokem. Kdyby se absolvent s dostatečnými příjmy vyhýbal placení, byl by na tom stejně jako každý dlužník - mohl by následovat soud a exekuce majetku. Celá debata, která se okolo školného rozpoutala, připomíná ve všech detailech minulou bitvu o školné z let 1993-94. I tehdy odpůrci školného bojovali za bezplatné školství. (Což tak úplně neplatí: Podle údajů ministerstva školství stojí roční studium studenty v průměru 60 tisíc korun. Měsíčně student utratí minimálně 5 600 korun, což je podle ministerstva o dva tisíce korun víc než před třemi lety.) Naopak příznivci placeného školství bojovali za tzv. australský model školného, jako by ani žádný jiný neexistoval. Australský model tehdy skupina odborníků dokonce zpracovala do novely zákona o vysokých školách. „Pokud by byl tenkrát zaveden, už dnes by se vysoké školy dostaly do plusu. Akumulovaly by peníze, které by mohly například vkládat do stipendijních fondů a podporovat nadané studenty samy ze svých peněz, nezávisle na státu,“ řekl před pěti lety v Ekonomu nynější reformátor Petr Matějů. Návrh byl tehdy pro vládu nepřijatelný, protože jako jeden ze zdrojů peněz obsahoval i finanční spoluúčast studenta neboli školné. Jako asociální byl proto smeten pod stůl. Podle autorů byl však nastaven tak, aby nepodporoval sociální nerovnost. Vybírá se sice školné, ale ten, kdo na ně nemá, je začne splácet teprve v době, kdy v praxi dosáhne určité hladiny příjmu.

 

 

Dalším významným počinem v propagaci školného v Čechách byla publikace Petra Matějů - České vysoké školství na křižovatce z roku 2005. Úvodní slovo patřilo britskému ekonomovi Nicholasu Barrovi, který se podílí na současné reformě a navrhoval úpravy školného třeba i v tolikrát zmiňované Austrálii. Barr vychází ze základní ekonomické teze, že i u vzdělání platí investiční princip. V tomto případě jde o investici do lidského kapitálu, od kterého se očekává, že bude investorovi v budoucnosti přinášet výnosy převyšující vložené investice. Investorem by tak podle Barra měl být sám student. Propaguje takzvané odložené školné, které je spravedlivější než přímé. Odložená platba po absolvování studia za situace, kdy absolvent má již vlastní příjem, je prý spravedlivější proto, že posluchač může investovat do studia bez ohledu na svůj sociální původ a aktuální dostupnost zdrojů. Lukáš Doubrava z Učitelských novin shrnuje i průzkum veřejného mínění, který byl vůči školnému překvapivě vstřícný: „Ze sociologického průzkumu totiž vyplývá, že 58 % stoupenců KSČM si myslí, že školné na VŠ s možností půjčky by dalo šanci studovat většímu počtu mladých lidí. Mezi voliči ČSSD se k tomuto názoru přiklonilo přes 70 % respondentů a 30 % dokonce bezplatné vysokoškolské vzdělání odmítá; u voličů KSČM je to 20 %!“ Opomíjeným argumentem pro zavedení školného je také odstranění takzvaných škol druhého pokusu, které si vybírají neúspěšní studenti náročnějších oborů. Technickými obory vezme zavděk značná část neúspěšných uchazečů o medicínu (29 %), přírodovědu (28 %), ekonomii (15 %) a umělecké VŠ (14 %). Na pedagogické obory se uchylují odmítnutí uchazeči o umělecké školy (32 %), ale též právnické (22 %) či humanitněspolečenské obory (22 %). V zaměření ekonomickém nachází útočiště velké množství potenciálních právníků (29 %), humanitně-společenských vědců (24 %) či přírodovědců (16 %). Odpůrci školného ale v publikaci Petra Matějů také najdou podporu pro své argumenty. Při školném 24 tisíc korun by se rozhodlo ukončit studium 46 % studentů, při 40 tisících by podle Matějů ukončilo studium až 70 % studentů. To by narušilo snahu postkomunistického Česka navýšit počet vysokoškoláků na západoevropskou úroveň.

 

 

Pokud pozorovateli ze sociologických dat vyjde, že je Česká republika připravená na zavedení školného, rozhodování tím nekončí. V různých zemích okolo nás panují jiná pravidla školného a australský model není jediný. Nyní má však asi největší šance na prosazení. Tamní program školného se jmenuje Higher Education Loan Programme (HELP). Oborům jako medicína, stomatologie a veterina garantuje 100tisícovou půjčku v australských dolarech, ostatní obory mají limit 80 tisíc. Kolem roku 1989 se v Austrálii rozjel základ dnešního systému. Radikální ministr školství John Dawkins uvalil na studenty poplatek 1800 dolarů, ale co bylo revolučnější, platbu navázal na daňovou správu. Pokud student neměl dostatek peněz, mohl odmítnout platit, ale prostřednictvím daňových srážek v budoucnu školné nakonec uhradil - tedy v kostce koncept odloženého školného.

Nedávná reforma z let 2005/6 uvolnila školám ruce v zavádění stropů poplatků a stanovila pouze mantinely. V návaznosti pak obory podle budoucího předpokládatelného výdělku rozdělila na čtyři sekce podle možného školného. Nejmíň zaplatíte, pokud se chcete stát učitelem či sestřičkou - maximálně 3998 dolarů. Horší to mají humanitní a sociální obory, cizí jazyky a umělecké obory - o tisícovku více. Sekce ekonomických a inženýrských oborů platí už mnohem více - až 7118 dolarů. Nejvýše pak jsou obory právo, medicína, zubní lékařství a veterina - až 8333 dolarů.

Bytostně australský je model splácení, navázaný na berňák. Pokud přesáhnete určitý práh příjmu (letos 39 825 dolarů), začínáte splácet školní dluhy. Platba je však progresivní, od 4 procent u těch s příjmem 40 tisíc ročně až po 8 procent u těch, co vydělají 75 tisíc ročně.

 

 

Trochu jiný přístup volí Kanaďané. Tam si splácení vynucují dočasným bezúročným statusem. Ovšem pokud studentovi uplyne 6,5 roku (doktorandovi 7,5 roku, hendikepovanému 10 let), naskakuje úroková sazba. Kanadská vládní půjčka je kalkulována na maximálně 210 kanadských dolarů týdně. Průměrně si student napůjčuje na školné a ostatní náklady asi 30 tisíc dolarů. Kanadskou zvláštností je to, že student musí zvolit, jaký typ úroku se mu bude nejvíce vyplácet. Jeho měsíční splátka jakožto už vydělávajícího je při uvedené částce kolem 400 dolarů. Jinou specialitu do systému školného zabudovali Britové. Ti k pevnému měsíční srážce 9 procent z výdělku 15 tisíc liber ročně přidávají inflační doložku. Vzhledem k vysoké inflaci tak Britové platí poměrně vysoké sumy, které dosahují při strhávání z platu v procentech až dvouciferných čísel.

 

 

Tyto plány na školné jsou ale v Česku stále hudbou budoucnosti. Koalice se shodla (a ministr Liška to prosazuje), že začátkem reformy musí být studentské půjčky, ne školné. Z tohoto důvodu se nemusíme poohlížet jen po zemích se školným, ale i po zemích s bezplatným vysokým školstvím. Dobrým příkladem fungujících studentských půjček je sousední Německo. Tamní Bundesausbildungsförderungsgesetz, zkracovaný BaföG, umožňuje studentům na federální úrovni efektivně požádat o výhodnou půjčku. Bezúročná půjčka pro nízkopříjmové studenty je 585 eur měsíčně (od září tohoto roku to bude 643 eur). Ač to zní nesmyslně, studenti si berou i půjčku ve výši 1 euro, protože jsou s ní svázány mnohé výhody - od levnějších plateb za telefon až po neplacení koncesionářských poplatků za televizi. Jakkoli se zdá, že je česká politická elita rozhodnuta zavést školné, začít by se mělo nejprve u komplexních studentských půjček, jako je tomu v Německu.