Globalizovaná ekonomika vyžaduje od velkých firem operace v nejméně deseti světových měnách a emise dluhopisů s nejrůznějšími dobami splatnosti. Taková finanční alchymie je nad síly většiny finančních ředitelů. Všechno proto řídí velké finanční instituce, především banky. A roli finančního sektoru tak dnes prakticky není možné přecenit.

 

 

Rozvoj britské ekonomiky od 90. let minulého století je jednoznačně svázán s rozvojem Londýna jako světového finančního centra. Americké banky pak v roce 2007 vytvořily celou jednu třetinu veškerých firemních zisků v USA.

 

Konec loňského roku a dosavadní průběh toho letošního naznačují, že dobré časy skončily. Banky odepisují stovky miliard dolarů, vyhazují šéfy a prosí o kapitálové investice bohaté státní fondy ze zemí Blízkého východu. V Americe začínají někteří ekonomové i politici mluvit o druhé "velké ekonomické krizi". Obviňují z ní nedostatečně regulovaný finační sektor. A začínají proto volat po tom, aby byl tento "nedostatek" odstraněn.

 

V březnu představil návrh americké administrativy ministr financí Henry Paulson. Jeho návrh vychází z práce skupiny, která funguje již téměř rok. Není to tedy bezprostřední reakce na současnou situaci, nicméně návrh je s ní samozřejmě poměřován.

 

Základním prvkem návrhu je částečné posílení pravomocí americké centrální banky (Fedu) a vytvoření centralizovaného dohledu. Poprvé v historii by tak regulaci podléhaly i investiční banky, které nepřijímají vklady drobných střadatelů. To je cena za to, že těmto bankám Fed umožnil přístup k financování, což bylo až do března 2008 vyhrazeno právě jen bankám spravujícím úspory obyvatel.

 

První reakce většiny komentátorů na Paulsonův návrh byly spíše negativní. Paul Krugman z Princetonu jej smetl ze stolu s tím, že jde jen o přemalování nápisů na dveřích regulačních institucí.

 

Krugmanovi (a řadě senátorů a kongresmanů z Demokratické strany) vadí, že Paulson stále považuje trh za nejúčinnější nástroj omezení systematického rizika. A nechce se pustit do plnohodnotné regulace investičních bank. Tyto kritiky však ignorují složitost finančních trhů a ani nenabízejí myšlenku, jak vlastně regulovat moderní finance, které se pohybují rychle a hlavně se dokážou vyhnout jakékoliv regulatorní překážce.

 

Druhým předmětem kritiky je podivná asymetrie návrhu: Fed by vyžadoval informace a zkoumal účetnictví investičních bank jen v situaci, kdy by čerpaly prostředky z jeho diskontního okna. Jakmile by se "odpojily", dohled by skončil. To je ovšem dosti zásadní problém, neboť tím se dále zvyšuje morální hazard investičních bank: v dobrých časech je nikdo kontrolovat nebude, takže mohou zase vytvářet složité struktury a klidně investovat až třicetkrát větší prostředky, než činí jejich kapitál (jak toho dosáhla Bear Sterns těsně před svým krachem). Jakmile přijdou problémy, banky se zase "přitulí" k Fedu a informace mu rády poskytnou, jen když si budou moci půjčit likviditu.

 

 

Americká vláda by se měla rozhodnout, zda investiční banky ponechá v zásadě bez dohledu, nebo je zreguluje. V druhém případě tak ale musí činit v dobách zlých i dobrých. Protože právě tehdy se vytvářejí zárodky problémů.

 

Konečně poslední útok na návrh amerického ministerstva financí přichází od amerických regulatorních institucí. Ty jej odmítají jako pokus centralizovat moc a ztížit život tisícům malých bank, pojišťoven a kampeliček. Americký finanční trh je totiž všechno, jen ne přehledný a homogenní. Různé jeho části mají různé regulátory a různá pravidla. V tak složitém prostoru se samozřejmě najde řada dobře placených míst pro různé byrokraty. To všechno by Paulsonův návrh mohl ohrozit a je proto napadán.

 

Zdrojem odporu je ale i silná americká nedůvěra k vládám všeho druhu, zejména pak k té federální. Jakýkoliv přesun kompetencí do Washingtonu proto vnímají Američané úkorně. Téměř jako útok na dědictví otců zakladatelů. Těžko se ale v tomto případě ubránit otázce, zda si otcové zakladatelé na své domy brali hypotéky...