(mladá fronta dnes - příloha kavárna)
Práce sice člověka šlechtí, ale také otravuje. Dnešní Češi v tom nejsou výjimkou - naopak!
Ekonomice se daří, nezaměstnanost neroste, lidé jsou vzdělanější a práce je zajímavější. Jak se tyto skutečnosti odrážejí v pracovních postojích zdejších lidí?
Neblahé účinky komunistického režimu na vztah k práci byly všeobecné, lidé však situaci prožívali různě. Pro mnohé to byla jen tupá robotárna, jiní se naučili využívat přebyrokratizované ekonomiky bez jasných měřítek výkonu k vynalézavému uplatňování pravidla "vy předstíráte, že nás platíte, a my předstíráme, že pracujeme". Hlavní úsilí pak bylo věnováno shánění a kutění, chalupaření a zahrádkaření. V bytech a na chatách se unudění úředníci měnili v čilé řemeslníky.
Polistopadová změna otevřela cestu tržnímu chování jako domnělé "druhé přirozenosti" člověka. Zdálo se, že postačí odstranit bariéry, aby se tato přirozenost mohla naplno rozvinout ku prospěchu všech - jak to ve slavném příměru o "neviditelné ruce trhu" popsal ekonomický myslitel Adam Smith.
Jenže v první fázi polistopadové transformace se hlavně přerozděloval majetek po zaniklém komunistickém režimu, kdy chytré hlavy a dravé ruce dostaly historickou příležitost vyrabovat pozůstatky socialistické ekonomiky. Zatímco jedni naplňovali oficiální étos doby a utahovali si opasky, druzí bez skrupulí sbírali peníze z chodníku.
Spása, anebo robota?
Jenže spoléhání se na lidskou přirozenost a tržní mechanismy nestačí. Především v lidské přirozenosti není tvrdě pracovat a setrvale podávat kvalitní výkon. Cesta k takovým "kapitalistickým ctnostem" byla dlouhá a také v naší společnosti byly pěstovány po celé generace pomocí náboženství i pohlavků. Klopotná cesta někdejších "gründerských" podnikatelů podporuje výklad Maxe Webera, že kapitalismus se zrodil z duchovního nitra společnosti, z transmutace touhy po spasení do pozemského snažení.
Podle Karla Marxe to však byl zákonitý vývoj technologie, který vytvořil dělnickou masu a vehnal ji pod knutu vykořisťovatelů a jejich manažerských pohůnků. Z dlouhé filozofické tradice Marx vykoval tezi, že všichni jsou podřízeni železným zákonům dějin. Jsou-li lidé loutkami v rukou objektivní nutnosti, těžko potom nalézt místo pro nějaké vnitřní hodnoty práce - byť to byla právě ona, jež polidštila opici a šlechtí člověka, za což jí komunistická propaganda skládala rituální pocty.
Situace, v níž se nyní nacházíme, je směsicí všeho možného dohromady: uchovaných a obnovených zbytků práce jako ctnosti i jejího pohrdání, práce jako roboty i potěšení. Režimní dědictví se spojilo se světovými trendy, zastydlá komunistická lhostejnost s moderní konzumní poživačností. Dnes už je jen málo profesí, u nichž je člověk za výsledek sám přímo odpovědný -pracuje se v týmech a řízení je nepřehledné. Jediným měřítkem přístupu k práci tak fakticky nakonec zůstává vlastní svědomí. Něco z něho se ocitá i ve vyjádřených postojích lidí.
Nelichotivé srovnání
Ptáme-li se lidí na jejich postoje k práci a zaměstnání, dozvídáme se pouze zlomek skutečnosti. Otázky nepostihují rozmanitost světa práce a většina lidí se stylizuje do příznivějšího světla, než odpovídá skutečnosti. Odpovědi však nabývají na hodnotě a zajímavosti v porovnání mezi zeměmi a v čase. Takto můžeme použít data z výzkumu Pracovní orientace, který byl u nás poprvé proveden v roce 1997 v rámci mezinárodního projektu ISSP (za kterýžto rok máme také mezinárodní srovnání) a podruhé nedávno, v květnu 2005.
V mezinárodním srovnání vybraných zemí se česká populace vyznačuje silným pragmatismem projevovaným ve vztahu k práci. Souhlas s názorem, že "práce je jen způsob, jak si vydělat peníze", vyjádřilo v roce 1997 čtyřicet procent dotázaných. Tehdy to bylo více než ve kterékoli ze sledovaných západních zemí a také více v porovnání s Maďarskem či se Slovinskem. Od té doby řady zdejších "pracovních pragmatiků" pozoruhodně narostly a překročily polovinu aktivní populace!
Podle délky pracovní doby je Česká republika v popředí vyspělých zemí, možnost pracovat více hodin za více peněz je zde často dobrovolně přijímanou volbou. Nicméně lepší by bylo pracovat méně, říkají častěji čeští dotázaní, přičemž řady antiworkoholiků se rozrůstají. Zatímco v roce 1997 by práci raději věnovalo méně času pětatřicet procent dotázaných, v roce 2005 již skoro pětačtyřicet procent. Vyšetřený čas by věnovali nejprve odpočinku a koníčkům, potom rodině a nakonec přátelům.
Pracovat méně nebo nepracovat vůbec by bylo sice lepší, ale ta práce, kterou máme, není právě nejhorší. Z hlediska spokojenosti v práci Česká republika dopadla z reformních zemí nejlépe, neboť téměř osmdesát procent aktivních vyjadřuje spokojenost v současném zaměstnání. V tomto souhrnném ukazateli se za poslední roky nic nezměnilo, v jeho obsahu však ano.
Čím je práce zajímavá
Česká populace spoléhá spíše na zaměstnanecké jistoty než na výzvy podnikání. Ty jí byly dlouho odpírány, a když se objevily, cesta k jejich naplnění se ukázala trnitá. V preferenci závislého zaměstnání jsme podobní Francouzům, oni však dávají přednost velkým podnikům před malými. Jsme také podobní Švédům, ti však - zase na rozdíl od nás - dávají přednost soukromému sektoru před veřejným. Za poslední léta se česká populace přiblížila k "socialistické" Francii, avšak nenásledovala Švédsko - lidé by se dnes ještě raději uchýlili pod křídla velkých podniků a veřejného sektoru.
Nejde však toliko o jistoty, nýbrž také o loajalitu k zaměstnavateli. Naši lidé se neradi příliš zavazují. V pocitu hrdosti, že pracují pro svůj podnik či organizaci, se dotázaní z reformních zemí řadí do zadních pozic, přičemž úplně na konec se umístili dotázaní z České republiky. Tyto postoje jsou dotvrzeny i pocitem hrdosti na vlastní práci obecně, kde na prvních místech jsou Francouzi, Španělé a Japonci, přičemž na posledním místě ze sledovaných zemí se umístili našinci.
Pracovat intenzivněji pro úspěch firmy bylo ochotno v roce 1997 šedesát procent dotázaných Čechů, dnes už jen polovina.
Postoje k práci souvisí s nároky, které na ni člověk klade. Důraz na pracovní jistoty a odměnu je v popředí významu ve všech zemích a všude je také spokojenost se zaměstnáním odvozena hlavně od zajímavosti práce. Výraz "zajímavá práce" však může mást - jinak může znít Britovi či Italovi, kteří tím míní více poučení a potěšení, a jinak českému pracovníkovi, pro něhož může být zajímavé právě to, že je dobře zaplacená. Pro západní země je rovněž charakteristické, že pro spokojenost v zaměstnání má daleko větší význam samostatnost práce, ale i volnost rozhodování je tam větší. Nicméně i u nás význam této dimenze narostl.
Mladí s diplomem vpřed
Hovořit o pracovní síle obecně je ošidné. Je totiž velmi rozmanitá a polistopadový vývoj k její diferenciaci výrazně přispěl. Nejvíce nasnadě je rozdělení podle věku. Tak jako každému novému režimu, i tomu českému polistopadovému byla dána do kolébky víra v sílu a úspěch čistého mládí. Věk některých ministrů by jistě nasvědčoval výjimečné výkonnosti mladých. V normální populaci se však postoje lidí k práci podle věku liší docela zanedbatelně, a to přestože mladší lidé jsou vzdělanější a častěji pracují v "zajímavých profesích". Překvapivě to jsou naopak spíše mladí, kteří si nechtějí nechat prací narušovat svůj soukromý život.
Pracovní postoje se primárně liší podle vzdělání, jeho vliv je však u nás slabší než v ostatních zemích. Vzdělanější lidé - a to každého věku - jsou rozhodně do práce více ponořeni. Musíme si však uvědomit, že spolu s charakteristikou vzdělání sledujeme také povahu práce a postoj k životu, vyjádřený již snahou studovat, a tedy ochotou do svých dovedností více investovat. Reformní změny zatížily spíše manuální pracovníky a dříve preferovaná průmyslová odvětví, naopak otevřely nebývalé možnosti pro vzdělané lidi. Polovina vysokoškolsky vzdělaných se nebrání prolnutí práce a soukromého života oproti pouhé čtvrtině osob se základním vzděláním.
Invaze práce do soukromého života je novým trendem, který je protikladem někdejšího oddělování ekonomické a soukromé sféry v průmyslové revoluci. Dovoluje to moderní komunikační technika a je to nakonec dobré pro sladění pracovních a rodinných povinností. Rovněž změny ve struktuře profesí podporují větší samostatnost výkonu a jeho sledování nikoli podle hodin strávených v úřadě, nýbrž podle výsledků práce. Trend odpovídá takzvané znalostní ekonomice, a je tedy nutný pro posilování konkurenceschopnosti. Nezdá se však, že by Češi uvedené novinky sledovali s nějakým nadšením. Raději se řídí heslem: "Když padla, tak padla." Konkrétně řečeno: zatímco v roce 1997 se s výrokem "pracuji jen tolik, kolik musím" ztotožnila jedna sedmina zaměstnaných, v roce 2005 už jedna čtvrtina. Naopak s výrokem "snažím se pracovat, jak nejlépe umím, i když mi práce někdy zasahuje do soukromého života" vyjádřila ještě v roce 1997 souhlas polovina aktivních dotázaných, avšak pouze třetina v roce 2005.
Změna není snadná
Mohli bychom očekávat, že rostoucí nezaměstnanost po roce 1997 zvýšila hodnotu pracovního místa v očích lidí. Statistika zaměstnanosti však nebyla ani zdaleka následována změnou v postojích pracovníků: podíl aktivních dotázaných vyjadřujících velké obavy ze ztráty zaměstnání se za uplynulých osm let nezměnil a zůstává na hranici sedmi procent. Trochu však poklesl podíl dotázaných uvažujících o tom, že si v průběhu příštích dvanácti měsíců najdou jiné zaměstnání - z jedné pětiny na jednu sedminu. Větší napětí na trhu práce činí zjevně vrabce v hrsti stravitelnějším.
Tuzemci zjistili, že i nadále mohou svalovat vinu na režim. Nejprve zde bylo mělce zakotvené podnikatelské prostředí a "měkce rozpočtově omezený" management. V další polistopadové kapitole se ukázalo, že trh je až příliš lidským výtvorem - protkaným kontakty - a že úspěch v podnikání je příliš závislý na jiných okolnostech než na tvrdé práci. Rozhodně je mnoho argumentů k tomu, aby člověk mohl ukazovat prstem kamsi nahoru, kde se nakonec rozhoduje o všem včetně výsledku jeho úsilí a ocenění.
Nikdo si nepřeje, aby se lidé třásli každým dnem o práci a mzdu. Nechť je český trh práce přívětivým polem, bez velkých sankcí a nadměrného stresu. Zaměstnanecké jistoty a spokojenost v práci by se však mohly odrazit i v lepším vztahu k ní. Z dlouhodobého hlediska je to ten největší kapitál.
***
Jiří Večerník
Narodil se v roce 1941. Vystudoval VŠE. Pracoval v bance, později se orientoval na sociologii. Nyní působí v Sociologickém ústavu AV ČR, je členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Publikoval knihu Občan a tržní ekonomika (1998), byl editorem Zprávy o vývoji české společnosti 1989-1998 (1999).